THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O tom, že sa aj na slovenskej metalovej scéne „zmodernieva“, sa mohli presvedčiť návštevníci koncertu v bratislavskom Randal Clube. Na krst debutového CD skupiny RUMBURAX si do priestorov v budove YMCA (sic!) našlo cestu snáď stopäťdesiat fanúšikov.
Program odštartovala nie neznáma formácia ŠVABLAST (spriaznená so svojho času prvoligovými TESTIMONY). Zohratá štvorica sa prezentovala kompaktným výkonom so solídnymi metalcorovými koreňmi. ŠVABLAST tlačia na pílu kde sa len dá, nezriedka došlo až na grindcorové klepačky. Rovnako ako nedávno na týchto stránkach spomínaní ADACTA aj ŠVABLAST príjemne prekvapili kombináciou vyhratosti (bodaj by nie), svetového imidžu a priamočiarej razancie, ktorá tryskala z pódia. To, že sa po pár skladbách začalo hýbať aj publikum, neprekvapilo.
Druhými v poradí boli prví z dvojice zahraničných hostí, moravskí nu-metalisti CRASHPOINT. Ťažko sa vyjadrovať k reprezentantom štýlu, ktorý sa v krajine vzniku vlastne nikdy nenachádzal v undergrounde a aj preto sa len minimálne vyvíjal. „U nás“ je situácia iná, a až na zopár prevarených televíznych hviezdičiek sa crossoverové či nu-metalové spolky svojou muzikou hlavne bavia. CRASHPOINT zaujali hlavne viac-menej vydarenými výletmi k reggae, v klasickejších hopsavých pasážach išlo len o bežný štandard. Menej živočíšne, no o to viac poslucháčsky prístupné vystúpenie skupiny, ktorá sa inak v štýlových mantineloch pohybuje s takou istotou, že je až prekvapivé, že sa stále motá po malých kluboch.
Plzeňských DIVE čakalo preriedené publikum, no aj napriek rozčarovaniu ansámblu z nie optimálnych podmienok a minima času dostalo výdatnú porciu (post?)hardcorového dynamitu. Tvorba DIVE kombinuje vysoké inštrumentálne schopnosti s na maximum vytočenou intenzitou. Kým statickí (bas)gitaristi sa sústredili na svoje struny a hmatníky, frontman David Martínek sa celú dobu trvania koncertu nachádzal akoby v tranze. DIVE oscilujú medzi kľudnejšími, emotívnejšími pasážami a nekompromisným besnením, vypĺňajúc celé spektrum medzi oboma extrémami. Premýšľavá hudba kvarteta reprezentovala štýly, ktoré sa na naše územie stále v podstate len importujú. David si v polovici koncertu zaplával na rukách divákov, strhnúc so sebou odposluch a mikrofónové stojany. Akoby sa nič nestalo; jazda s plným nasadením nepozná brzdový pedál. Aktuálny album „Songs To Be Afraid Of“ stojí za povšimnutie, i keď grády koncertu nedosahuje.
„Alternatívni“ metalisti RUMBURAX boli pre väčšinu ľudí najväčším ťahákom večera. Bratislavčania krstili album „Sad Happiness“ v na akciách podobného formátu nie často videnej atmosfére. Nálepka, ktorou skupina sama seba častuje, je vcelku výstižná. RUMBURAX pôsobia pomerne originálne, fúzujúc dostatočný počet štýlov na to, aby sa vyhli obvineniam z kopírovania. Základ je znovu prevzatý spoza oceána, okrem nu-metalu či crossoveru sa mihnú vplyvy grunge. Som zvedavý na konfrontáciu s českou žánrovou špičkou THE SWITCH, ktorá sa uskutoční 19.2. v relácii Metro na STV. Vsadil by som síce na THE SWITCH, ale o RUMBURAX zrejme ešte bude počuť.
V čase, keď bratislavská doom, black či heavymetalová scéna prakticky zanikla a nezriedka sebaparodujúc živorí v kulturáčikoch na samej periférii, sa vyformovali nové skupiny, ktoré (čo je potešujúce) dokážu pritiahnuť ľudí na koncerty. Tentokrát je živnou pôdou hardcore, v celosvetovom merítku si po rokoch znovu podávajúci ruky s metalom. Uvidíme, koľko to vydrží.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.